Krajem, kterým z Vídně do Prahy tajně a za hluboké noci uháněl zvláštní vlak s českými korunovačními klenoty, ano i jinde - všude na horách a kopcích naší rodné země šlehaly k hvězdné obloze plameny tisíců vater k uvítání symbolu duše české státnosti. Náležející, nikoli chtivým pobertům, jedině sv. Václavu - pro starověrce:

Svatému světlu (Svantovítovi), jedinečnému knížeti a dědici České země.

Motto kapitoly: Ptám se sám sebe: Řídí se snad vědecké poznatky a zásadní náhled na dějinné události Českého národa, nikoli věrohodnými příznaky, ale naopak: Stále podle primitivního egregoru nesmiřitelného církevního karabáče?

Posvátné háje Na Knížecí Hrobce pod Vyšehradem....

Nezávislé dějiny v podivně závislé Evropě © Dýmající zrcadlo & smit.wz.cz © Zdeněk Patrick 2005 © autor: Zdeněk Šmitmajer / 73 production Praha 2012

Signální, ale i věčné symboly čisté energie, vždy plály poblíž a k oslavě starověreckých svatyň a posvátných hájů, k uctění vlastní hrdosti, vzpomínkou na vzácné předky, co nezbytný předpoklad vlastní vůle nám blízkého světa, který na kost a k nepoznání potrhán, zle popliván vykořeněnci, doklusal až k nám. Nikoli však na stříbrném podnose, nýbrž v podobě, která nesvědčí ve prospěch vlastní vůle archaického porcelánového panáčka, jenž líně kýve hlavičkou vždy, je-li vhozen dostatečně nasílený milodar.

Máme-li vlastně právo, co porcelánoví nepodařenci cokoliv soudit, že v bouřlivých časech mladičké kněžny Svantožizni / Ludmily (872 n. l.), kteráž prý velká bohů milovnice, skrze svého manžela Goriveje / Bořivoje), nechala na Levém Hradci velkou zlatou sochu Krosiny zručným rypákem zhotovit a pak pečlivě dbajíc, aby věčný oheň u Krosiny, kterou lid také úsměvně "Lidka" nazýval, stále plápolal. A starověrecký lid ji stále miloval.

I jako Svatou Ludmilu. Tak, jako i jejího vnuka - Svaté světlo (Svantovíta) rodné země.

A podle vyprávění stávala jiná Krosina, též Krasina, někdy Kružina, kdesi na Vyšehradě.

Hned za Leopoldovou branou, u výpadovky na kdysi (C a K mocnářstvím) nově strategicky vybudovanou komunikaci k Táboru (stará Benešovská), uvidíme románskou rotundu sv. Martina, kde kdysi stála sličná zlatá slípka Krasina (Kružina). Úpravností Vyšehradu jsem byl velmi mile překvapen.

Vydáme-li se skrze Leopoldovu bránu směrem k soudnímu poli (Soudnímu náměstí), asi po 5 minutách míjíme místo, kde stávala jedna z podob Pěruna, přirozeného ochránce Pravdy i božského vymahatele slovanského Práva (která stála v místech kostelíka sv. Pankráce.). A právě tehdy se přilehlá část Pěrunova (pankráckého) "soudního pole" nazývala Kružina, či Krasina. Odtud vzala svůj název dnes již zaniklá malá obec zvaná Krasina, či Kružina.

Mírně k východu skloněná náhorní psárská plošina táhnoucí se od Kačurky (Kačerova), přes Dmiechle (dnešní Michli), Zelený líšek (dnes Zelená liška) a směrem k někdejší Děkanské vinici se lehce svažovala k Soudnímu poli, aby tatáž náhorní plošina v podobě terenní vlny poklesla nedaleko Zeleného líšku k Botiči. Přesněji: Do údolní Jezerky. Někdejšího posvátného háje (nedaleko Cernun lugu - Černé louky). K pramenům Jezerky, do hájemství dév a soudkyně vší země. Kde probíhala důležitá jednání i slavné volby vojvodů a knížat osypáním lískovými oříšky, aby po osedlání knížecího stolce byla oslavováním zvoleného knížete, jak se tehdy služívalo, projevována příslušná pocta.

Nikoli však servilní přítulnost, jak je dnes zvykem mediálních i jiných prostitutů.

Z ryzího zlata zhotovený sličný obraz "Kvočny", zvané úsměvně obecným lidem Krasina (Rozumějme "Kráska", ale též Krosina, či Kružina), kde i sošný vzhled Želv (Snad v podobě želvího krunyře s vyznačenou energetickou sítí), svrchní podoba matky Zemlji, ochrankyně a ploditelky nových životů stávala. Když jiní hovoří, že Želv byl veliký, k podobenství člověka sedícího na stolici, z ryzího zlata, zkušeným rypákem udělaný obraz. Ten muž mistrný překrasně vyvedenou postavu ze zlata o váze Přemysla a Libuše učinil. Té soše pak byla na Vyšehradě vykázána místnost tajná, kde Přemysl a Libuše pilně jakési obřady obětní svého času před podivnou modlou Želu na Vyšehradě společně konali.

Podle mého odhadu Kružina i Želv, obé vyrobeno z ryzího zlata, stávaly v místě dnešní románské rotundy sv. Martina a věčné plameny ohňů, zdáli viditelné, zářily do noční tmy i z několika dalších míst: V místě rotundy sv. Longina (Při spojnici Žitné a Ječné zvanou dnes Štěpanská), tam v ulici Na rybníčku a V Tůni, stávala kdysi u rybníku jiná starověrecká svatyně, rovněž bohatě zlatem dotována. Později i malá obec zvaná "Na rybníčku", bývá vzpomínána. Tak jako malá obec na Zderaze, dnes pod Karlovým náměstím, v přímé linii ulice Ječné. Zatímco věčně ohně pálené u Krosiny a symbolu matky Zemlji plály z Vyšehradu směrem k Vlčí bráně (Plné tzv. vlčích pastí, nachystaných na příliš zvědavé špehy), mezi Slunečním vrchem (U Apolináře) a Vyšehradem. Vlčí bránou bylo nazýváno udolí (dnes zvané Nuselské (odvozeno od Nov sьla, Nov sjela), jinak ulice Jaromírova, táhnoucí se podél meandru Botiče oklikami "rovnou" do Vršovic.

Pohled na protější Sluneční vrch, též porodnice u sv. Apolináře, kde jsem se kdysi nedávno pradávno narodil slovenské mamince, která Prahu tak velmi milovala. Středověké městské hradby a částečný pohled na nuselské údolí (Vlčí bránu).

Zatímco kupecká stezka z Kačurky (Kačerova) směřovala přes Nov Sьlo (Nové sělo - Nusle), bez zbytečného špionážního odbočení do Vlčí brány, naopak nucena okolnostmi ubírat se bystře "přímo za nosem", tedy vzhůru dnešní Bělehradskou a k "Tylovu náměstí" a odtud dolů "Ječnou". Do míst vyhrazených trhovcům (dnešní Karlovo náměstí).

Čertovsky "rohatý kostel" v pozadí je klášter v Emauzích (Na Slovanech a nedaleko směrem k Vltavě "Pod Slovany"). Foceno ze severních vyšehradských hradeb.

V dolní části, cizincům nepřistupné, na samém okraji dnešního Karlova náměstí, poblíž Emauz (Na Slovanech) stávala prý na skalce a obrovském kameni strašná socha Morany, aby se Svatobor v tážném svahu (dnes ulicí na Moráni, (přes Palackého náměstí) svažoval směrem k Vltavě. A dále proti proudu přes Zítkovy sady, kolem skály a dnes orientačního bodu: Románské rotundy sv. Kosmy a Damiana, ulicí Pod Slovany, při ulici "Vyšehradská" (od Andělské, dnešní Botanické zahrady) kolem Podskalí až k Výtoni. Nedaleko pravého meandru Botiče, jenž ve dvou korytech do Vltavy v těch místech ústil. Právě těmito, pro nás známými místy se, táhl, společně se staro a velkomoravskými pohřby, jeden z nejvýznamnějších starověreckých Svatoborů v naší vlasti i širém slovanském okolí.

Posvátný háj s velkým počtem mohylových a urnových pohřbů našich předků, po které programově, s naučeným bezvědomím, domácí cizí cizinci s chutí dupou, plivou a kálí. Aby si i psí kostižužlal mohl beztrestně vybírat od Slovanů svoji "přirozenou" daň.

Ústředním motivem Svatoboru určitě byla svatyně "Morany Na Skalce". K vidění v místech dnešního kláštera v Emauzích. Svatyně zvaná "Peklo", kde byli žehem pohřbívání ti Slované, kteří si na tento způsob pohřbu potrpěli. Zatím, co jiné slovanské rody naopak dávali přednost mohylovým pohřbům. Posvátné dubové háje vyrůstaly na křemencové skále, která se esovitě táhla přes ulici školskou až k vrchu zasvěcenému Svantovítovi. K hoře Vítkovu, kde nad elitní Evropskou armádou zvláště vybraných křížáků... cca 140 000 (i více... Ale nesmí se o tom hovořit nahlas, abychom se prý, sami sebe příliš nevylekali... pšt... bylo jich až na 200 000.). Nad, po zuby ozbrojenými křižáckými válečnými esy slavně zítězil jednoduchý team dvou žen (z toho jedné svačinářky) + 24 husitů + 1 vojevůdce + jeden dodnes dobře utajený Manager. Tentýž, k němuž husité vždy vzhlíželi s úctou a nadějemi. (Vítkov, Vítkovo je dnes nazývan Žižkovem.).

"Orientační mapa".

Vltavským meandrem od Palackého náměstí proti proudu řeky se táhly posvátné urnové i mohylové háje. Vlastně až pod Vyšehradskou skálu, či spíše k vyšehradskému brodu (dnešní železniční most), kde se nacházel při pravém břehu Botiče druhý významný Svatobor Na Hrobce. Zdá se, že věrohodný příznak, slavného pohřebiště "Na Hrobce", kde tušíme nejen pohřeb Přemysla Oráče, ale i všech následujících knížat a knieni ze starověrecké éry slovanstva i vyšehradských skal, leží pod ulicí zvanou "Na Hrobci". Či kdesi poblíž.

Výtoň se starou celnicí, v horní části je označena ulice Na Hrobci... "Orientační satel. mapa".

...a položiv se Přemysl na svém loži, umřel. Syn jeho i lid všecken jeho smrti želel, až do dne třetího pláč a kvílení na Vyšehradě veliké bylo. A když se ty věci vykonaly, vzavše tělo jeho, vedle na ten čas jích obyčeje pěti a třemi groši opatřivše, do truhly v krásném oděvu jej vložili a na Hrobce vedle jiných tu pod Vyšehradem nad potokem pohřebili.

Pokračovat?

Pohled ze západních hradeb k jihu a na protější břeh proti proudu Vltavy. První vrch Zlíchov s Dívčími hrady, Druhý vrch Barrandov a v průrvě mezi těmito vrchy můžeme tušit nádherné Prokopské údolí s nejstarším slovanským osídlením. V pozadí Cukrák, který tvoří se třetím, Slivenským vrškem nejstaršího čaroděje Zarjabary vstupní bránu proti toku Berounky - Mže do Brdska. Naproti Cukráku, kam již nevidíme, je na pravém vltavském břehu nádherná mohutná skála. Na jejím vrcholu, kde jsou dodnes patrné mohylové hroby Arij Bojů, je keltská doména "Na Zavjěšti - Vymudrovaná znalci do podoby Marobudova Marobuda "Na (zbraslavské) Závistí. Ačkoliv stejného poslání, jako Vyšehrad. Více méně duchovního rázu. Chcete-li kdo, pak určitě nemethon...posvátný háj (lug).