Bitva u Popelového boru

© Zdeněk Patrick 1994/2006

Země Zlaté hvězdy Margity 1. díl

Jak z historických zápisů tušíme, Dagobertův vyslanec Sicharius splnil své poslání na 110 franckých procent. Důvod k trestné výpravě byl vydupán ze země nad očekávání poměrně snadno.

Rovněž trestná výprava byla strategicky velmi solidně připravena.

Probíhala tentokrát dokonce ve čtyřech proudech.

Severoitalští Langobardi, alamánský proud vedený jakýmsi Chrodobertem a ze severní Francie Austrijci a samotná Dagobertova vojska vyrazila, každá ze svého místa, k centrálním oblastem Sámo-děržaví, aby se tam setkali v předem dohodnuté oblasti.

Po krátkém bohatýrském útoku do nedůležitých částí samoděržaví. Vzápětí by pak společně zaútočili na samé srdce slovanské državy.

Jedinečným důkazem o skutečné velikosti Sámovy državy, respektive samovolného slovanského svazu, jehož velikost postrašila nejen Dagoberta (ale i slovutné idealistické historiky natolik, že si stále zoufají kdesi u Brna, tedy na severní periferii někdejší Velké Moravy), je fakt, že Dagobert byl nucen najmout si vojska Langobardů až v daleké Itálii.

Jižní hranice volné slovanské říše sahají daleko za Dunaj. Za vnitrozemí lze považovat Vitorazsko a Korytany, Štyrsko, Slovinsko, Krajinu, ale i všechny alpské Slovany (slovanské regiony dnes ve správě rakouské vlády).

Do téže kategorie patří i Blatensko v Panonii (dnešní oblast kolem Blatenského jezera - Balatonu)) sousedící se Slovinskem, jež tvořily, společně s dnešním Slovenskem a Moravou i budoucí jádro Mojmírovské Velké Moravy. Když celá Ilyrie a Dalmácie (dnešní Chorvatsko a Srbsko není jistě pro Slovany nezajímavá)

Východojižní hranice s Avarským Chaganátem probíhala velmi přibližně zřejmě v linii Bratislava, Miškolec, Budy (dnešní Budapešť), Blatensko (Balaton) a jihovýchodní hranice Valukových Korytan.

Byly to severní oblasti dnešního Slovinska, kam z Itálie zamířily vojska Langobardů, jako jeden z proudů útočících vojsk Dagoberta I..

Pokud uvážíme směr pochodu vojsk Dagoberta I. (posílených zřejmě již od počátku spolehlivými Austrijci), která vyrazila z Mét a naopak směr pochodu Alemánů, pak možný průsečík určoval i možné seřadiště loupeživých hord.

Přičemž nelze opomenout ani ten fakt, že jakkoliv nemělo slovanské společenství stálou armádu, nepatřili ani boga stýři, Svantovidovi obřadní bojovníci mezi, ty o nichž by si německé noviny, z konce dvacátého století, dovolily psát, že se proplakávali dějinami. Každopádně volná slovanská unie vznikla jako mocný prostředek eliminující možné tlaky a nepříjemnosti přicházející zvenčí.

V těch časech slovanský svět v ose sever - jih sahal od Slovanského moře (dnes Balt) až po Jadran.

V ose západ - východ, od Berlína až po divoký východo východ.

Avšak jak dalece by kupec Sámo, pokud jeho postava nebyla pouhou válečnou lstí proradných Slovanů, dovolil postup nepřátel až do samého centra Samo-děržaví - tož otázka.

A co tvrdí strana protivná brkem mnicha Fredegara Scholastika?

Sclavi his et aliis locis e contrario praeparantes, Alamannorum exercitus cum Chrodoberto duce in parte qua ingressus est victoriam obtinuit. Langobardi itidemque victoriam obtinuerunt; et plurimum numerum captivorum de Sclavis Alamanni et Langobardi secum duxerunt. Austrasii vero cum ad castrum Wogastisburc, ubi plurimo manus fortium Winidorum immoraverant, circumdantes, triduo praeliantes, plures ibidem de exercitu Dagoberti gladio trucidantur, et exinde fugaciter omnes tentoria et res quas habuerunt relinquentes, ad proprias sedes revertuntur. Multis post haec vicibus Winidi in Thoringiam et reliquos vastando pagos in Francorum regnum irruunt?

Mezitím, co se na opačné straně i jinde Slované připravují, vojsko Alamanů s vévodou Chrodobertem vítězí. Alamani a Langobardé si odvedou velký počet slovanských zajatců.

Tehdy Austrasijci (pocházející z hloubi francké říše) opevnění Wogastiburk, kde zůstává velký počet statečných Venedů a tři dny s nimi bojují. Velký počet Dagobertova vojska je pobit, aby vzápětí, dajíce se na útěk zanechají tam všechny stany i vše, co sebou měli a navrátí se zpět do svých sídel ve Frankónii (Austrasii - Severní Francie)..

Povšimněme si nyní, jak s historickými daty nakládá strana protivná po čase zapomnění:

Dodatečně na objednávku zpracovanými kronikami lze totiž dodatečně potvrdit cokoli, co se nám právě zamane.

Kdykoliv a zejména v pravou chvíli.

Příkladné je v této oblasti i dílko z let 871/872 objednané arcibiskupem Adalwinem se sídlem v Solnohradě, jehož úkolem byla eliminace slovanského živlu zejména v Korytanech (Korušce). Nuže vyslechneme si i jeho verzi o následném osvojení si Korytanského území protoněmeckými novomajiteli: Když za osud Slovana jménem Sámo, bych v téže chvíli nedal ani zlámanou grešli:

Za časů slavného krále Franků Dagoberta byl vévodou Korytanského národa jakýsi Slovan jménem Sámo, Žijící v Korutansku. Ten přikázal povraždit přišlé kupce Krále Dagoberta. Když se to dověděl král Dagobert nařídil, aby pomstilo škodu, kterou tento Sámo způsobil. A ti, které tam poslal, takto učinili a uvedli je v královo poddanství.

Conversio Bagoariorum et Carantan_orum

Obrácení Bavorů a Korutanců (na víru)

Jakkoliv se zdá být tato zpráva nesmyslná, neliší se příliš od toho, co lze z tohoto i podobného směru očekávat v každém ročním období.

Za příslušného rachotu bubínku i slavnostního mumraje neurčité jakosti.

Stala se též historicky důležitým a přehledným dokumentem o tom, jak pracovala sicherheist dienst řízená tentokráte Herr Adalvinem, arcibiskupem solnohradským.

S pozdějším cílem, při krádeži slovanských Korytan přesvědčit původní slovanské obyvatele, až jim Habsburk, pod trestem smrti zakáže hovořit rodnou řečí, že již zdávna jim toto "sporné" území vůbec nenáleží.

A vlastně ani nikdy patřit nemohlo.

Jakkoliv všichni vědí, že všichni vědí o historické Adalvinově realitě, že je pouhou fiktivní ideou.

Nicméně nám solnohradský arcibiskup nechtěně potvrzuje, že součástí Velké Moravy, respektive Samo děržaví, byla i Koružka (Korutany).

Jak již dobře víme, bylo vše právě naopak.

Ani Korytany nedoznali od Langbardů nijaké úhony!

Malé a o to nemilé překvapení čekalo i ostatní protoněmecké raketýry.

Jakkoliv Langobardé a Alamani skutečně zaútočili, každý ze svých směrů, škody, které způsobili byly minimální. Poplenili pouze hraniční území, aby se vzápětí dali na ústup.

Aniž cokoliv vojensky získali.

Zatímco Langobardské voje se trudnomyslně vrací v tichosti zpět do Itálie, aby těžce pošramoceni navždy zmizely z Evropské scény, hlavní proud Dagobertových vojsk, posílený spolehlivými Austrasijci ze severu Francie, narazil u hradiště Vugastu na nečekaně tvrdou slovanskou obranu.

Po třech dnech šarvátek byly jedním mocným výpadem spojených vojsk slovanské Unie loupeživé tlupy, vedené franckým náčelníkem Dagobertem I., na hlavu poraženy a vzápětí také zbaběle prchají.

Od těchto chvil naopak přechází Samo-volná slovanská unie do útoku a žene Dagoberta I. až k hranicím francké říše. jež se od této chvíle skutečně stávají horkou západní hranicí mocného státního útvaru.

Známého od těchto chvil jako Sámova država (Samo-děržavie).

Západní hranice Samo-děržaví, jež se dotýká Saska, přičemž na severozápadě se po porážce Dagobertových vojsk, připojují ke svazku i Polabští Srbové vedení vojvodou Dervanem.

Slované následně vtrhli do Durynska i dalších krajin franského království.

Vogastis musel být tedy spíše mocným pohraničním hradištěm, možná ještě z dob keltských předků. Možná kdesi na jihozápadě Jižních Čech? Například v Obřích hradech. Možná na Šumavském přechodu z Vitorazska do Jižních Čech?

V této souvislosti si připomeňme systém lesních průseků a dobře kontrolovatelných přístupových cest do českomoravské oblasti. A být Dagobertem Chytrým zamířím úplně jinam. Což se pravděpodobně i stalo.

Vojenská síla unie jakoby skutečně byla nad langobardské síly a překvapivě zklamali i jindy spolehliví Alemáni.

Nebo byl snad směr útoku Langobardy na Valukovy Korytany a později i útok Alemánů na alpské Slovany pouze předstírán, aby naopak Dagobertova vojska zaútočila překvapivě v jiném směru?

Budiž

Avšak odkud?

Překvapivě se v této válečné operaci nepodílejí jinak vždy velice aktivní Bavoři!

Směr útoku Dagoberta I.?

Fredegarova kronika tvrdí opak.

Jisté je to, že se drtivá síla ze tří, či čtyř směrů nekonala. Alemani a Langobardi nenalezli tu odvahu hlouběji pronikat slovanskou obranou. Svoji statečnost si vybíjeli pouze v malém pohraničním styku a neškodnými půtkámi kdesi na pomezí Korytan.

r . 631 - porážka franckého Dagoberta u Vugastu... varianta II.

Rozpínavý francký náčelník Dagobert I. byl poražen u blíže neznámého hradiště Vogastu (z vyněmčeného Vogastiburku) vojsky vládce, či spíše poradce všech Slovanů, jehož nyní nazýváme Sámem.

Moc Samo-děržaví dosáhla až k slovutnému sluchu franského panovníka, či chcete-li krále Dagoberta, jenž posílen likvidací slovanských kmenů v Durynsku, cítil příležitost rozšířit svoji říši na východ nejen diplomaticky, ale i vojensky. Zaútočil z několika směrů na slovanské svazy přičemž hlavní úder byl veden ve směru postupu jeho Austrasijských vojsk. Tedy v místech, kde byl již očekáván. Na opevnění, jež známe jako Vogastiburk a jež se prý nalézalo kdesi v Čechách (Místní znalci, kteří se účelově obávají hledat slovanské opevnění v současném SRN se domnívají, že Vogastiburk ležel kdesi na řece Ogarce (kelt. Oharce - dnešní Ohři. Přičemž zcela opomíjejjí bojský faktor a stejná jména řek i v Bojowarii).

Jak již víme, německý komplex při osvojování si cizích (slovanských) území, nehýří přílišnou fantazií.

Připojují u jmen měst koncovku burk (burg), u vesnic dorf o kopečků berg , když ani koncovky AU nejsou k zahození, když naopak stará slovanská místa končící na ice zřejmě lépe znějí germánskému uchu zřejmě lahodněji v podobě itz). I když nejdokonalejším trikem, jakým sofistikované zázemí špionážní marky umí zamést stopy po genocidě západoslovanských kmenů (nejlépe pod pláštíkem šíření učení nového Boha) je změnit např. jméno města Kamenice na Chemnitz.

A ještě lépe na Karl Marx Stadt.

Což je téměř super a boží.

Problém Vogastiburku tak můžeme vzhledem lehce postradatelným germánským koncovkám eliminovat zbytečně zaclánějící německé slůvko burk, a rázem zde máme Vogast. Vezmeme-li pak v úvahu problematiku zakrslého jazyka s výslovností některých slovanských slov, hlásek a samohlásek, je též možné, že bitva byla svedena na zcela jiném místě.

Lhostejno kde! Nicméně suše konstatuji, že spojená vojska Sámo(va) děržaví porazila vojska fransko-germánského krále - náčelníka Dagoberta I. "na hlavu" v bitvě u Vugastu (Vugast boru)!.

A osm let poté roku 639 umírá Dagobert I. Merejovec. Ještě před smrtí jmenoval svého syna Sigiberta králem Austrasie (území na severu Francie).

Samo, pokud kdy byl, žil zřejmě zdravěji a podle franckých zpráv přežil svého protivníka o plných 19 let.

Zemřel prý roku 658. Což ovšem vůbec nepředznamenalo postupný konec Samo državy, jak tvrdí idealističtí borci...

Pokud, kdy skutečně existoval jako skutečný vládce velké slovanské říše a nikoli jako pouhý diplomat - poradce, respektive překladatel, za nímž stály mocné rody a kmenoví vojvodové.

Samo prý panoval Čechům a druhým západním Slovanům celých 35 let. až do své smrti roku 658 vzorně dodržoval slovansko-pohanské obyčeje. A tak se svými dvanácti slovanskými ženami zplodil 22 synů a 15 dcer. O jejichž příbězích však není nic známo?

A kde hledat Wugast?

V Pomohaní nedaleko Wogastesrode (ze slovanského vugast rod - z popele zrozeni), či na vrchu Rubín? Nebo prý u Kadaně?

U Wo_gastis_burku? Tam, kde všude kolem a jednou provždy složili své znavené kosti Dagobertovi udatní Germáni. Chci říci Frankové?

A nebyla to Valhala, ale Gostí gorod - Hostí hrad, či ještě lépe Kostí hrad, kde si přepočítávají své kosti. A nemohou se dodnes dopočítat.

Wo gasti ist (der) burg?

A kde hostí je hrad? Slovní hříčka měnící význam dle intonace a přízvuku (gostí [čti gastěj] - hostí, gost [čti kuost] - kosti. A kde (jejich) kostí je hrob.

Výsměšná otázka těch, kteří zvítězili?

Dobové zprávy hovoří, že Dagobert I. byl poražen tam, kde se nalézá hostiný hrad pro kupce. Hosti, respektive gosti byl rovněž prostý slovjěnský technikus terminus pro franské kupce.

I když mnohé by dokázalo naopak vysvětlit srbochorvatské slůvko vugast - popel, popelavý. Vugasti bor - bitva (bor) u Vugastu. Bitva u Popelavých Gostěj, respektive bitva u zpopelněných!

A nač to tajit! Zahnívající a tlící nepřátelské hordy byly krátce po vítězství spáleny na slovanský způsob!

A jejich kosti tam leží spáleny na popel... vugast.

Poznámky pod čarou:

A vše se snad vyjasní když připomeneme, že všichni Slované se hravě dorozuměli jedinečným jazykem: Staroslovjěnštinou a že jádrem českého národa nebyli Češi, ale Charvaté, Srbové, Lemuzi, Děčané, Doudljebové, Ljutoměřici, Ratiborové, Lučané, Polané Drevljané, či Krajané. zkrátka Slovjěnici (Slované, Slavníkovci, Venedi, Antové), kteří si v rámci volného svazu někdy říkávali Pastýři - Češi zpoza Arkthura v souhvězdí Bootes. jež nazývali tehdy i dlouho poté souhvězdím Přemysla Oráče.

Zatímco mnozí přišli z jihu, jiní ze západu jedinými, kteří do naší vlasti a Podunají (na jih od Vitorazka a hranic jižních Čech) doputovali zpoza čítankové řeky Volhy byli početní Doudljebové.

gosti (staroslovjěn.) - kupci, slovjěnský technikus terminus pro kupce

kosti, guosti, kuosti - kosti

Kostěj (Nesmrtelný) - vychrtlý kostroun, jenž vládl smrti

gostinica - hostinské dnes pohostinství, hospoda

(gospoda, Gospodin,

Hospodin, hospodář, hospodářství)

rigi_samos (gal. kelt.) - království

rix samos (gal. kelt.) - království

samoděržavje (rusky) - království, respektive stát, státní útvar, država

vugast (srbochorvat.) - popelavý, popel

bor - boj, porovnej bitva Vugasti bor

V souvislosti s označením kupců - hosti, ale i s deklarovaným opevněním pro kupce - hosty, nevidím, z pohledu etymologického pátrání překážku, ve spojení moravského Hostýna (zasvěceného Matce Zemlji) s Wogastiburkem. Tedy U Hostyn boru. Pouze neznám autora této alternativy. Nicméně jej srdečně zdravím.